Arabské technologie a průmysl do poloviny 14. stol.n.l. na Pyrenejském poloostrově
Papír v Seville a Valencii
Jeden z nejstarších dochovaných arabských manuskriptů na papíře máme z roku 866 n.l.
Podle arabských zdrojů založili Arabové v roce 950 v Xativě, nedaleko Valencie, první papírenské manufaktury. K výrobě používali rozcupované lněné hadry, které povařili, vyčistili a roztloukli na kaši ve vodních hamrech.
První evropské zdroje popisují papírny v Xativě v roce 1056. Juan Vernet potvrzuje existenci papíru v al-Andalus před polovinou 10. století, na základě dvou knih z té doby, „Breviarium et missale mozarabicum“ a „Glosario arábigolatino“ z Leidenu, napsaných zčásti na papíře. V Xativě byla také později vynalezena výroba bavlněného papíru.
Papír byl vyráběn industriálním způsobem především s užitím vodní energie. Spotřeba papíru byla obrovská a stále rostla. Zatímco ve zbytku Evropy mniši vyškrabávali z pergamenů práce klasických antických autorů, aby měli na co psát, papírny z Xativy chrlily velké množství papíru kvalitou srovnatelného s nejjemnějším moderním ručním papírem. Ke srovnání - na jeden exemplář bible na pergamenu se spotřebovalo dvě stě ovčích kůží.
Po roce 1000 n.l. se papír, kromě knih, dopisů a jiných listin, v oblasti Al-Andalus široce používal jako obalový materiál, na ubrousky, kapesníčky.
Koncem 13. století Arabové užívali již také knihtisk a industrializovanou výrobu knih, včetně zaměstnání korektora. Někteří autoři, například Rašíd al Dín Hamadání (1247-1318) z perského Tabrízu, aktivně podporovali kopírování a rozmnožování svých knih za státem stanovený kopírovací poplatek.
Proces kopírování knih, velmi podobný postupům užitým ve velkých tiskárnách v Číně pod Feng Daem (932–953), popsal Rašíd al Dín ve svých knihách:
„Když vznikla poptávka po nové knize, zručný kaligraf provedl kopii na tabulky. Ty byly poté pečlivě zkontrolovány korektory, kteří svá jména vepsali na zadní stranu tabulek. Profesionální rytci pak vyryli písmena a očíslovali všechny stránky knihy. Po dokončení se všechny tabulky uložily do zapečetěných pytlů a svěřily do úschovy důvěryhodným osobám. Kdokoli potřeboval kopii knihy, zaplatil fixní částku stanovenou vládou. Tabulky poté byly vyjmuty z pytlů a otištěny na listy papíru. Tak se zabránilo nežádoucím úpravám textu a dokumenty bylo možno věrohodně přenášet.“
Tento systém Rašíd užíval k výrobě kopií svých děl. Kopie pak půjčoval přátelům a podněcoval je, aby si nechali vyrobit vlastní kopii a vrátili mu originály. Takto vyráběl i persko-arabské a arabsko-perské překlady svých děl a ukládal je do knihovny mešity Rab-e Rašídí.
Podle vikáře severního Tatarska Kondráda de Piga v té době vykonal k chánovi diplomatickou cestu Oldřich Čech (Odorico de Pordenone), potomek vojáka Přemysla Otakara II. z výpravy do friulského Pordenone.
Z Kastílie a Sicílie se ve 12. stol. postupně výroba papíru rozšířila do Itálie (Fabriano) a dále do Evropy.
V Cantigas de Santa Maria a Libro de los Juegos vidíme iluminace s knihami, knihovnami, zapečetěná papírová psaníčka, dlouhé papírové svitky i malé archy. K sepisování významných diplomatických a právních listin se sice používal pergamen, ale Alfonso X. v zákoníku Siete Partidas prosazuje užívání papíru i k sepisování těchto listin. Na území Sicilského království a ve Francii však bylo koncem 13.století zákonem zakázáno užívat papír k sepisování smluv.
Zdroje:
- Cantigas de Santa Maria (Alfonso X)
- Libro de los Juegos (Alfonso X)
- Siete Partidas (Alfonso X)
- La Espaňa del Siglo XIII (Gonzalo Menendez Pidal)
- Arabské Španělsko a evropská vzdělanost (Juan Vernet)
Přílohy:
