Arabské technologie a průmysl do poloviny 14. stol.n.l. na Pyrenejském poloostrově: Střelný prach, ohňostroje, rakety, granáty, děla a pušky
Podle čínských textů z 9.stol.n.l. byl střelný prach vedlejším produktem alchymistických pokusů o výrobu elixíru života již kolem 7.stol. n.l. Kolem roku 1000 se již střelný prach užíval k válčení. Z roku 1040 se nám dochovaly recepty na výrobu prachu do ohňostrojů, raket a zařízení na metání projektilů. V roce 1083 byly čínské armády zásobovány stovkami tisíc zápalných šípů. Ve 12. století se začaly rozvíjet „ohnivá kopí“. V roce 1257 některá „ohnivá kopí“ vrhala smršť kovových projektilů a nejpozději v roce 1287 vznikly první pušky, „ruční kanóny“.
Z východu přivezli do Evropy střelný prach Mongolové. První zdokumentované užití střelných zbraní a zbraní na bázi střelného prachu máme v popisu bitvy u uherského Mohi z roku 1241, kde početně slabšímu mongolskému náporu podlehla celá uherská armáda.
Znalost výroby střelného prachu k evropanům ale přišla z muslimského světa přes Pyrenejský poloostrov, odkud se šířila do Anglie a Itálie a dále do Francie a Německa.
Střelný prach se dnes v arabštině označuje slovem bárúd. Ve 14. a 15. století tento tvar koexistoval vedle slov naft a dawá'.
Ibn al-Bajtár z Málagy zmiňuje v roce 1248 střelný prach pod jednoznačným názvem bárúd, „čínský sníh“. Na základě této zmínky Romocki soudí, že se k Arabům z Číny dostal střelný prach někdy mezi lety 1225-1250 a od Arabů se o něm dozvěděl v Evropě Roger Bacon, který v pojednání Opus tertium (1267) napsal zašifrovanou formuli výroby střelného prachu.
Syrský arabský autor Hasan al-Rammáh popsal kolem roku 1270 v knize „Kitáb al-furúsíja wa-l-munásab al-harbíja“ 107 receptů na výrobu střelného prachu do projektilových zbraní, raket (22 receptů) i ohňostrojů. V knize je i popis roznětek a také první popis torpéda s raketovým pohonem a výbušnou hlavicí.
V Granadě už byl koncem 13. století střelný prach tak rozšířený a levný, že ho děti užívaly k výrobě rachejtlí a domácích ohňostrojů k oslavě svátků.
Nejstarší arabské záznamy, zmiňující použití ručních palných zbraní a zápalných zbraní, pocházejí ze 14. století a popisují popisují porážku mongolského vojska egyptskými mamlúky v bitvě u Ajn Džálút v roce 1260. Je diskutabilní, zdali šlo o ruční palné zbraně, nebo vrhače zápalných projektilů, protože tehdy ještě Arabové používali pro střelný prach i zápalné ropné destiláty stejný výraz „naft“.
Během sedmnáctiměsíčního obléhání Seville králem Ferdinandem III. v letech 1248-9 prý Maurští obhájci nasadili proti křesťanům děla i rakety, ale město nakonec stejně padlo.
Mnoho španělských historiků nesouhlasí s tak brzkým použitím palných zbraní v al-Andalusu a poukazují spíše na obléhání Niebla v roce 1262, kdy podle popisů obléhaní nasadili stroje, které vrhaly kameny a oheň a přitom burácely jako hrom.
V roce 1288 Mauři raketami napadli město Valencía.
Slavný arabský učenec a historik Ibn Chaldún (1332-1406), rodem ze Sevilly a Tunisu, popisuje, jak marinidský sultán Abú Jusúf Jákúb v roce 1274 obléhal marocké město Sijilmasa:
„Do akce proti městu se zapojily mangonely, balisty a také stroj na „naft“, který vrhal malé železné koule. Tyto koule byly vystřeleny z dutiny, která se nacházela před místem, kde se roznítil oheň ze střelného prachu“.
V roce 1324 král Abú al Walid Isma`il ibn Nasr z Granady užil dělo při obléhání města Huescar. Jeho páže a pozdější ministr Granady, Lisán al-Dín ibn al-Chatíb, napsal:
„.. se z velkého zařízení používajícího prach (naft) vrhla zápalná střela na hradní věž. Za letu z ní sršely jiskry, a když dopadla mezi obležené, způsobila tak velké škody, jako blesk z nebe. Křesťany zachvátila hrůza a přistoupili na sultánovy podmínky.“ Příhodu takového kalibru museli oslavit básníci, tehdejší novináři, jako například Abú Zakarijá ben Hudhajl.
Následník granadského trůnu, Muhammed IV, použil dělo při obléhání Alicante v roce 1331.
Španělský historik Jerónimo Zurita y Castro (1512-1580) popisuje záznamy z obléhání města Alicante v roce 1331: „… nový stroj, který dštil hrůzu. Vrhal železné koule ohněm.“
Když Alfons XI. obléhal Algeciras (1343), obležení Maurové vrhali „velké hroudy železa, jež vystřelovali se hřmotem, který křesťany velmi děsil, protože ať dopadly na jakýkoli lidský úd, celý ho odmrštily, jako kdyby byl nožem odříznut. Každý, kdo byl takovou hroudou zraněn, vzápětí umíral, aniž byl nějaký chirurgický zákrok co platný. Hrouda totiž plála jako oheň a prach, kterým se střílelo, měl za následek, že po každém zranění, které způsobil, člověk ihned umíral.“
Juan de Mariana také uvádí, že angličtí vévodové z Derby, ze Salisbury a také anglický chirurg John Arderne se účastnili obléhání Algeciras a že tedy mohli zpátky do Anglie přinést nově nabyté zkušenosti o efektivitě palných zbraní.
První ilustraci evropského děla najdeme v díle angličana Waltera z Milemete asi kolem roku 1327. Nejstarší dochovaný kanón evropské provenience je z roku 1356.
Španělští králové brzy začali najímat Maurské specialisty z Granady, aby pomohli s uvedením děl do arzenálu křesťanských vojsk.
V roce 1340 napsal Ibn Fadl Alláh al-Umarí manuál pro vládní úředníky, ve kterém popsal hlavní zbraně, užívané k obraně měst a útoku na města. Popisuje děla, kterými se útočilo na města obehnaná hradbami: „Vrhají koule, které poboří vrchní část hradeb a přerážejí opěrné oblouky.“
Muhammad Ibn Mankali v jednom ze svých vojenských pojednání (1362-70) napsal: „Stojí-li proti nám Frankové s kavalerií, budeme na ně střílet zápalné šípy a z děl, abychom vyděsili jejich koně. Jakmile jejich formace propadne panice a zmatku, zaútočíme na ně a budeme je pronásledovat.“
Al-Kalkašandí ve své čtrnáctisvazkové encyklopedii „Subh al-a`sha“ (1365) popisuje obléhací stroje. „Další z obléhacích strojů je kanón na střelný prach (makahil al-bárúd). Existují různé druhy. Některé vrhají velké šípy, které skoro dokáží prorazit kameny. Jiné vrhají železné koule o váze mezi 4,5 kg až 45,3 kg. Viděl jsem v Alexandrii na náměstí kanón vyrobený z mědi a olova a stažený železnými pásy. Vystřelili z něj velkou rozžhavenou železnou kouli, která dopadla do moře až za mořskou bránu (Báb al-Barh), to je opravdu hodně daleko.“
Z roku 1367 pochází záznam o Maurském specialistovi, dělmistrovi ve službách krále Navarry. Tehdy uznávanými experty na opravy děl byli Maurové z Tudely.
V průběhu 12-13. století se v bitvách často Mauři setkávali s užitím chemických výbušnin a zápalných bomb ve formě vrhacích keramických (kameninových) granátů, raketových šípů. Ve střetech s Byzancí se také potkávali s plamenomety plněnými řeckým ohněm.
Vyvinuli proto ohnivzdorné bitevní oblečení složené ze spodní hedvábné tuniky, bavlněné róby a svrchní nehořlavé vrstvy. Levnější varianty nehořlavé vrstvy byly z kůže prolité octem, dražší využívaly textilie utkané z azbestových vláken. Ocet se používal k chemické neutralizaci řeckého ohně. Z manuálu byzantského zlatníka z 11. stol. n.l. se nám také dochoval recept k vyrobě ohnivzdorné lněné textilie pomocí chemikálie na bázi CaO, NaOH a oleje ze lněného semínka.
Azbestové textilie znali a používali už Římané. V knize Lapidario Alfonse X. se píše, že v azbestu je látka podobná bavlně, která neshoří v ohni, lze ji příst a tkát, a když se zašpiní, vloží se do ohně, odkud se vytáhne bělejší a čistší.
Specializovaní Maurští válečníci si navíc na svrchní nehořlavou vrstvu oděvu připevňovali malé nálože ze střelného prachu, zapálili je, běželi proti nepříteli jako ohniví démoni, plašili jim koně výbuchy prachových náloží a házeli po nich keramické nádoby plněné hořlavinami z destilovaných ropných frakcí, kterým se říkalo „bílý naft“.
Zápalné granáty z kameniny s hořlavou náplní z ropy a výbušnou náplní ze střelného prachu byly úspěšně užívány v námořních bitvách, i proti jízdě a pěchotě. Mamlúčtí vládcové v Egyptě si ve zbrojnicích udržovali stálý počet několika tisíc granátů.
Tyto popisy jsou dost obsáhlé a od tolika různých autorů, že můžeme s jistotou tvrdit, že už ve 14. století se v Evropě ojediněle používaly kanóny (třeba u Kresčaku), rakety, bomby, granáty, torpéda a raketomety (Holandsko, 1358).
Technologie to byla drahá, relativně nespolehlivá a trvalo ještě více než půl století, než dozrála k podobě, ve které ji husité poprvé masivně začali nasazovat na evropská bojiště.
Zdroje:
- A History of Muslim Artillery (fiqhuddeen.wordpress.com)
- Arabské Španělsko a evropská vzdělanost (Juan Vernet)
- Armas y enseres para la defensa nazarí (katalog výstavy muzea v Alhambře)
- Cannon of Granada (Mike Bennighof)
- Encyclopedia Britannica 2007 Ultimate Reference Suite
- Gunpowder and and Arab firearms in middle ages (A. Rahman Zaky)
- Gunpowder composition for rockets and cannon in arabic military treatises in the thirteenth and fourteenth centuries (Ahmad al-Hassan)
- Mamluk Archaeological Studies: A Review (Donald Whitcomb)
- Medieval Islamic Spain (al-Andalus) as a Civlizational Bridge between Later Antiquity and Early Modernity (Roscoe C. Hinkle)
- MetalworK and material culture in the islamic world art, craft and text (Essays presented to James W. Allan)
- Muslim Rocket Technology (Mohamed Mansour)
- The Earth and Its Peoples: A Global History (Richard Bulliet, Pamela Crossley, Daniel Headrick, Steven Hirsch, Lyman Johnson)
Přílohy:
