Pro výrobu kosmetických přípravků se používaly různé suroviny rostlinného a živočišného původu, jak ty běžné, ke kterým měly přístup všechny vrstvy společnosti, tak exotické a patřičně drahé přísady z dovozu.

Některé rostliny byly využitelné téměř celé. Třeba olivovník byl ceněn pro své listí, celé plody, vylisovaný olej, i samotné pecky. Z jiných rostlin se naopak využívaly jen konkrétní části. Například kořen lišejníku skalačka, který roste na skalách omývaných mořskou vodou, se používal do pudru a kořen aloe zmiňuje jako aromatickou bylinu Ibn Battuta. Listí vavřínu, henny nebo myrty mělo široké využití. Z vrby a jilmu se používala jak kůra, tak popel ze spálených kořenů. Z ovocných plodů jsou zmíněny jablka a fíky, využívaly se i šťávy vylisované ze zeleniny, z pórku nebo zelí. Květy byly důležitou surovinou pro výrobu parfémů. Výsadní místo mezi nimi měla růže, pěstování růží bylo právně upravené v městských zákonech (fueros) z Cuenca, Teruel, Sepúlveda, Brihuega a jiných měst. Dalšími oblíbenými květinami byl karafiát, květy pomerančovníku nebo levandule. Kosmetické využití mělo i různé zrní, respektive umleté mouky, sušené boby a jejich nálev. Drahými surovinami bylo vzácné koření, například hřebíček a zázvor, různé pryskyřice, kadidlo, myrha, a také opium. Krom olivového oleje si výrobci kosmetiky cenili i olej z hořkých mandlí a různé vonné oleje. Pro výrobu vonných olejů se z Jeruzaléma dováželo například santalové dřevo.

I suroviny živočišného původu měly širokou škálu, od nejobyčejnějších po luxusní zboží z celého tehdy známého světa. Drahé bylo například pižmo dovážené ze střední Asie, Číny a Tibetu, nebo jantar a vzácné perly. Z moře se získával i bílý a červený korál nebo sépie, u níž se upotřebilo maso, vajíčko i sépiová kost. Další často využívanou surovinou byla vejce, bílek, žloutek i skořápka. Krom slepičích vajec se používala i vlaštovčí vejce a vraní vejce, která podle Bernata Metgého dokázala zbarvit vlasy na černo. Pro výrobu mastí se používalo i vepřové nebo psí sádlo a skopový lůj, ovčí žluč fungovala coby emulgátor. Aby byly ženy krásné, byly ochotné nanášet na sebe i suroviny jako mravenčí vajíčka a popel z krys, které se přidávaly do depilačních prostředků, nebo dokonce zvířecí výkaly, které měly podporovat růst vlasů.

Pro kosmetické účely se používalo také množství nerostů, účinek některých z nich byl silně spjat s astrologií. V Lapidáři Alfonsa X., dokončeném mezi lety 1275-6, je zmiňováno, že minerály získaly od hvězd mnoho dobrých vlastností, které se dají využít k léčení i krášlení. Někdy jsou tyto nerosty pouze rozemlety na prach a užívány samostatně, jindy se míchají s rostlinnými a živočišnými přísadami. Například pro dosažení krásné pleti jsou uvedeny následující postupy.

Pátého stupně znamení Blíženců je kámen, kterému říkají margul z Chaldeje (str.67 v Lapidáři, pravděpodobně Goethit). Jeho povaha je horká a vlhká; těží se v Měsíční hoře, kde se rodí Nil. Kámen je silný, těžký a těžko se rozbíjí. Trochu září, ale není průhledný. Má barvu žloutku. Když ten kámen rozbijí, je uvnitř vlhký, a ta vlhkost se drží na rukou a voní velmi dobře; a pokud s tím pomažeš vředy nebo hadřík, který přiložíš na obličej, po sejmutí je pokožka hladká a projasněná.

Další kameny, které se podle Lapidaria používají na čištění pleti, jsou takzvaný arabský kámen, který má barvu slonoviny, je jemný na dotek, ale tvrdý (str. 177 v Lapidáři, pravděpodobně Montmorillonit), nebo kámen muruquid z místa zvaného Çurín (str. 188 v Lapidáři, pravděpodobně kvarcit). Pro bělení a rozjasnění pleti se doporučuje kámen onna (str. 106 v Lapidáři, pravděpodobně sádrovec).

Vzhledem k tomu, že středověké krasavice musely mít pleť jemnou, světlou a bez poskvrny, nespoléhaly pouze na nerosty.

Ibn Battuta zmiňuje kokosové ořechy z Indie, které „tělu dají sílu, dobře se po nich přibírá a zvýrazní barvu tváří“. Ke zkrášlení pokožky obličeje a krku se používalo i sádlo a různé masti, do kterých se pro lepší vůni přidávaly parfémy, pižmo a jantar. Kniha ženské lásky uvádí několik receptů na krásnou pleť bez bradavic, mezi nimi „myrhový olej, zvaný olej králů“.

Kde nestačila pečující kosmetika, doplnila ji i ta dekorační. Manuel Díez de Calatayud sepsal ve své sbírce kosmetických a léčivých přípravků “Květina pokladů krásy” recept na pudr, se kterým budou tváře vypadat dlouho krásné, bledé a svěží, a který nezpůsobí vrásky ani popraskanou kůži. Vezmi půl libry bílé pšenice a po dvou uncích bílé ovesné mouky a muky z áronovce, a libru bílého sigairónu (nepodařilo se nám identifikovat) a trochu kafru a půl unce sušeného kořene skalačky a dál půl unce perel, dobrého páleného skla a bílého korálu, a čtvrt unce práškového skla a unci mramoru a stejné množství čisté pálené sádry. Všechno to rozdrť na prášek a prosej jemným lněným sítem a nanes na tvář. Když si k tomu natřeš tvář nějakým balzámem, zůstane navždy mladá, krásně zbarvená a nezestárne ani nezíská vrásky.

Pokožku rukou udržovaly ženy jemnou pomocí směsi citronové šťávy a cukru. Citronová šťáva s cukrem se dodnes používá jako peeling.

V dalších článcích se budeme konkrétně věnovat vlasové kosmetice, depilaci, parfémům a péči o zuby a dásně, oči, řasy a obočí.

Zdroje:

• Alfonso X.: Lapidario (1276)
• Javier Garcia-Guinea: Identification of curative and poisonous stones in the Toledo Lapidario manuscript
• María de las Nieves Fresneda González: Atuendo, aderezo, pócimas y ungüentos femeninos en la Corona de Castilla, (siglos XIII y XIV)
• http://histories.serradetramuntana.net/en/lichen_gatherers_the_forerunners_of_climbing_in_the_serra_de_ramuntana

Přílohy

Fatimidský flakónek na parfémy z křišťálu, výška 8.9cm, 11-14.stol. V průběhu 14. stol. předělán na křesťanský relikviář. The British Museum, Londýn

Alfonso X.: Lapidario (1276), str. 67, kámen margul.

Alfonso X.: Lapidario (1276), str. 106, kámen onna.

Alfonso X.: Lapidario (1276), str. 177, arabský kámen.

Alfonso X.: Lapidario (1276), str. 178, arabský kámen.

Alfonso X.: Lapidario (1276), str. 188, kámen muruquid.

Kadidlo, sušená pryskyřice z kadidlovníku. Kadidlovník převážně roste v teplých a suchých, hornatých oblastech na severu Afriky, v Africkém rohu, na jihu Arabského poloostrova, na Madagaskaru a dále v Indii, Pákistánu, Íránu, na Cejlonu a v Malajsii. V čím sušší a kamenitější půdě je strom zasazen, tím pomaleji roste, dává kadidla méně, zato však kvalitnější.

Myrha, sušená pryskyřice z myrhovníku, Pochází ze Somálska a východní části Etiopie.

Lišejník skalačka barvířská se používal jako zdroj sytě rudého barviva nejen pro kosmetické účely. Obsahuje barviva orchil a lakmus. Sběrači ho hledali v prudkých skalách na pobřeží. V roce 1345 byl na Mallorce vydán zákaz sbírat lišejník do vzdálenosti cca 2 mil od hradů Alaró, Pollença a Felanitx.

Pižmo je pronikavě páchnoucí výměšek, který produkují samci kabarů pižmových při značkování svého území.

Vraní vejce.

Áronovec. V Tunisku se v době hladomoru hlízy, které obsahují až 70 % škrobu, suší, melou a přimíchávají do obilné mouky. Celá rostlina obsahuje velké množství kyseliny šťavelové.

Kafr. Dřevo, listy a kůra kafrovníku obsahují kafrovou silici, která se získává destilací a na vzduchu oxiduje a mění se v tuhý surový kafr.

Olivovníky vysázené ve 13. stol.n.l. Medina Alzahara. Foto: Catany.