Politická situace se po letech nepevné vlády královny vdovy měnila ze dne na den a pro mladého krále Ferdinanda bylo složité se v ní vyznat. Prakticky každý den se děly pokusy o palácové převraty, o sesazení krále, spiknutí proti králi, rozdělení království mezi místní prince, oligarchy a sousední mocnosti, paktování s Granadou a Marokem. Úkladné vraždy byly běžnou součástí vysoké politiky. Nejlépe se v každodenní situaci orientovala královna vdova Marie, která měla dobrou zpravodajskou službu, a většinu z problémů osobně vyřešila dříve, než stihly vážně ohrozit krále.

Král často před odpovědností utíkal, miloval hony na divokou zvěř, přejídal se a opíjel.

Neměl šťastnou ruku při výběru rádců a obklopil se lidmi, především svým prastrýcem Enriquem a Juanem Núňez II de Lara, kteří ho promyšlenými intrikami oddělili od matky. Navedli ho, aby zabil nebo nechal vyhnat své nejloajálnější poddané, a pak ho vedli k tak protichůdným akcím, že se proti němu celá země několikrát vzbouřila. Královna vdova Marie tyto problémy pomáhala vyřešit a synovi se snažila neformálně domluvit, ale respektovala ho jako vládce a nechávala mu volnou ruku.

Roku 1303 se Enrique pokusil s králem Aragonu dohodnout rozdělení království a rezignaci Ferdinanda IV. Královna vdova jim plán zmařila a Enrique hned na to za podezřelých okolností vážně onemocněl a zemřel. Královna obeslala všechny pevnosti, města a vesnice a postarala se o to, aby jeho majetky jako odúmrť po Enriquovi připadly zpátky koruně. Ten samý rok sultán Granady Muhammad III vstoupil do vazalského vztahu s Ferdinandem a začal mu platit daně.

V roce 1304 Ferdinand uzavřel s aragonským králem Jaime II a portugalským králem Denisem dohodu o vzájemné hranici, která ukončila potenciální nároky prince Alfonsa de la Cerda na dědictví nebo vlastní trůn. Dohodu zprostředkoval sultán Granady. Alfons se vzdal nároků na trůn a královských titulů výměnou za roční rentu 400 000 zlatých maravedís.

V letech 1305-1307 vznikl mezi králem a rody Lara a Haro trojstranný vojenský konflikt o vládu nad Biskajskem. V roce 1307 obdržel král od papeže Klementa V nařízení, aby zabral hrady a majetky Templářského řádu. Déle než rok pak pokračovaly vnitřní třenice o rozdělení templářských statků mezi princi, magnáty a králem. Templáři samotní byli kastilskými soudy osvobozeni od nařčení z čarodějnictví a bylo jim umožněno přejít do jiných řádů. V Portugalském království se za templáře postavil král Dionis a řád se beze ztráty majetků pouze přejmenoval.

V roce 1308 se král rozhodl použít osvědčené řešení vnitropolitických problémů obnovením reconquisty proti Granadě a uzavřel dohodu o válečné spolupráci s králem Aragonu o útoku na města Algeciras, Gibraltar a Almería. Papež k vedení války v roce 1309 vydal bulu a rozhodl, že církevní desátky vybrané v obou královstvích po dobu tří let budou užity k financování výpravy. Urozenci proti obléhání měst protestovali a raději by vedli válku formou plenících nájezdů, které pro ně znamenaly jak rychlejší kořist tak i menší výdaje.

V roce 1309 biskup Cartageny dobyl hrad a město Lubrín. Ferdinand svěřil vedení království královně vdově Marii de Molina a koncem roku 1309 dobyl Gibraltar. Při obléhání Algeciras mu ale z vojska dezertovala třetina armády pod vedením prince dona Juana Kastilského, Juanova syna Alfonsa de Valencia, Juana Manuela z Villeny a Fernána Ruize ze Saldaňa. Ferdinand měl najednou příliš málo vojáků, aby udržel účinné obležení. Dohodl se tedy s Granaďany, že ukončí obléhání výměnou za města Bedmar, Quesada a 50000 zlatých doblas. Zrada a dezerce dvou královských příbuzných byla kritizována na všech evropských dvorech. V roce 1311 Ferdinand plánoval vylákat dezertéry na dvůr, aby je nechal exemplárně popravit, ale královna vdova Marie zrádce varovala a jim se podařilo uprchnout. Marie se nakonec postarala o uzavření vzájemné dohody mezi králem a princem Juanem.

Koncem roku se Ferdinand dohodl s králi Portugalska a Aragonu na dalším tažení proti Granadě. Ferdinand ale za záhadných okolností v září 1312 ve věku 26 let umírá. Nechává po sobě vdovu, portugalskou princeznu Konstancii, ročního syna – a Marii de Molina, aby bojovala o regentství nad vnukem v mnohem složitější politické situaci než po smrti Sancha IV.