Péče o vlasy a vousy a mužské pokrývky hlavy v Kastílii na přelomu 13. a 14. století
Author: Vít Hrachový
Email: vit.hrachovy@sandbox.cz
Verze 4 publikována ve sborníku semináře Oděv v historii 2019, ISBN 978-80-88320-18-0, redakce Martina Hřibová.
Verze 9, 27.8.2022
Abstrakt
Vzhledem k důležitosti specifické kastilské módy pro vývoj západoevropského odívání se článek zaměřuje na jednu z částí této sféry a to na úpravy a péči o vlasy a vousy a s tím spojené pokrývky hlavy mužské křesťanské populace kastilského království na přelomu 13. a 14. století. Studie vychází z knih vydaných králem Alfonsem X. - Cantigas de Santa Maria, Lapidario, Libro de los Juegos, Libro de los leyes, El libro de Calila e Digna. Článek popisuje péči o vlasy, vousy a zuby a módní úpravy vlasů a vousů, shrnuje typologii vyobrazených a dochovaných klobouků a pokrývek hlavy a zasazuje jednotlivé typy do sociálního i užitného kontextu nositele. U dochovaných klobouků jsou zmíněny konstrukční materiály a detaily provedení.
Abstract
Given the importance of specific Castilian fashion for the development of Western European clothing, the article focuses on one part of this sphere, namely the treatment and care of hair and beard and the related headgear of the male Christian population of the Castilian Kingdom at the turn of the 13th and 14th centuries. The study is based on books published by King Alfonso X. - Cantigas de Santa Maria, Lapidario, Libro de los Juegos, Libro de los leyes, El libro de Calila e Digna. The article describes the care of hair, beard and teeth and fashionable hair and beard styles, summarizes the typology of depicted and preserved hats and headwear and sets the individual types into the social and utility context of the wearer. For the preserved hats, construction materials and design details are mentioned.
Úvod
Práce je zaměřena na péči o vlasy a vousy a na pokrývky hlavy, které nosili muži ve španělské Kastílii na přelomu 13. a 14. století, přičemž primární pozornost je věnována křesťanské populaci, která se pyšnila nepřerušenou linií pokračování mnoha tradic římské provincie Hispania, i stále živým odkazem na germánské vizigótské rodové linie mezi vládnoucími elitami. S ohledem na omezený rozsah článku je početná židovská a muslimská populace záměrně ponechána na okraji záběru.
Díky množství knih, které v Kastílii v druhé polovině 13. století nechal vydat král Alfonso X. Kastilský řečený Moudrý či Učený (1221 -1284), je k dispozici bohatství pramenů a přes tři tisíce iluminací zasazených do kontextu kastilské společnosti, místa a času. Cílem učeného krále bylo oslovit a zobrazit všechny společenské vrstvy. Vynecháni nebyli hazardní hráči, žebráci, zločinci či prostitutky, pozornost byla věnována také pastevcům, zemědělcům, řemeslníkům, měšťanům.
Manuskripty jako Cantigas de Santa Maria (CSM), Lapidario del rey D. Alfonso X. ms. h.I.15 de la Biblioteca de El Escorial (LP), Juegos diversos de Axedrez, dados, y tablas con sus explicaciones, ordenados por mandado del Rey don Alfonso el sabio (LJ), Libro de los leyes, také známé jako Siete Partidas (SP), El libro de Calila e Digna (C&D) a další přinášejí doklady o životě i soukromí církve, vojáků, šlechty, krále, císařů i samotného papeže. Tyto bohaté prameny bohužel nejsou dostupné na digitálním médiu, a proto tato studie vychází pouze ze zlomků veřejně dostupných v publikacích či na Internetu, často nízké kvality. Základem studie je vzorek 1271 iluminací.
Podle svědectví Bernarda de Brihuega, jednoho z kompilátorů knih v Alfonsově blízkosti, král osobně revidoval práce pro něj prováděné a vyžadoval důsledný cit pro detail. [XXXXXXXXXXXXX] Alfonso X. dbal i u iluminací na vysokou kvalitu provedení a existují spekulace, že mnohé vyobrazené postavy jsou reální jedinci. [MS] Přesto je k interpretaci pramenů zapotřebí hlubší studium.
Díky suchému podnebí v hrobkách se dochovaly některé oděvy i klobouky, obdobné či shodné s těmi zobrazenými na iluminacích. Archeologické nálezy doplňují cenné údaje o užitých konstrukčních metodách a materiálech, které iluminace nemohou zprostředkovat.
1. Úpravy vlasů a vousů¶
Úpravy vlasů a vousů podléhaly módním i kulturním vlivům. Dvorní šviháci si nechávali ondulovat vlasy do kudrlin, kterým na čele a šíji dávala prostor krátce střižená plátěná čepička kopírující tvar hlavy, zvaná cofia. V křesťanské populaci se vlasy zastřihávaly převážně na úrovni brady. U židů jsou zobrazeny vlasy spadající na záda nebo spletené do copů dosahujících do půli stehen. Vlasy i vousy si pánové mohli nechat odbarvovat na blond, přebarvovat šediny načerno nebo barvit na jinou barvu. K léčení plešatosti existovalo množství přípravků, které proti druhům plešatosti, způsobeným bakteriálními infekcemi a mykózami, opravdu mohly fungovat.
Velké množství dnes používaných módních úprav vousů se používalo i ve středověké Kastílii. Dvořané měli být z nařízení Alfonse X. hladce vyholeni, což nastolilo trend, ale existovaly výjimky [GMP2], str.92. Mladí lidé a dvořané tedy byli hladce vyholeni, mohli nosit různé druhy knírů, proužek vousů na bradě, vousatou bradu i kozí bradku. Starší nebo váženější lidé nosili plnovous, který se u křesťanů udržoval v délce od několika centimetrů až po dolní okraj krku a u židů mohl být delší a spadat až na prsa. K péči o vlasy a vousy patřila také pravidelná hygiena, přípravky k odstranění parazitů a péče o zuby, dásně a ústní dutinu. Z pokrývek hlavy byli paraziti odstraňováni horkou párou nebo žehlením.
1.1. Péče o vlasy a vousy¶
Juan Ruiz, kastilský básník první poloviny 14. století, ve své Knize pravé lásky (Libro de buen amor, 1330 a 1343), doporučuje svůdníkům dam čistotnost: „Snaž se býti jako holub: čistotný a jemný vždy, snaž se býti jako pávi: bystrý, velmi rozvážný, moudrý, nikdy nasupený, ani smutný, ani zlý. Věz, že všichni milovníci velmi se tím okrášlí“ [RU].
Všechny křesťanské mnišské řády měly v regulích povinné umývání rukou před každým jídlem. K tomu účelu se vedle jídelních refektářů zřizovala místnost zvaná lavatorium. V lavatoriu bylo dlouhé kamenné koryto s odtoky nebo velké centrální kruhové či osmiúhelníkové umyvadlo. Voda se přiváděla olověnými trubkami a používaly se bronzové kohoutky nebo kamenné chrliče. Ručníky se v lavatoriu věšely do výklenků či skříní, tzv. almarií. Správce refektáře se staral o údržbu čistoty v lavatoriu a o výměnu ručníků dvakrát týdně. Správce také dohlížel na to, aby v lavatoriu byly zásoby písku a brousků k broušení nožů. [LV1], [LV2], [LV3]
Podle [GMP] se lázně dělily na mokré a suché. Mokré lázně nabízely koupel v dřevěných kádích v horké nebo studené vodě. Uživatel si do lázní oblékal téměř průhlednou zástěru, předchůdce osušky. V lázních se hojně používaly houby k otírání těla. Suché lázně nabízely uživatelům páru.
[SP] 2-21-13, folio 315, zmiňuje rituální koupel čekatele na pasování do rytířského stavu noc před obřadem. Lázeň má zahrnovat očistu těla, umytí hlavy a rukou. V [CSM] 212 je zmíněna veřejná lázeň a zvyk toledských panen před svatbou podstoupit koupel ve veřejné lázni. [KH]
Lapidář zmiňuje porézní vulkanický kámen, který je vhodný k obkládání stěn lázní, protože dobře drží teplo. Iluminace doprovázející text k tomuto lázeňskému kameni, dává nahlédnout do lázní (Obr. 3.1) [LP], folio 69r. Lokální zákony z Toleda zmiňovaly nezbytnost provozu lázní. Provoz lázní se řídil místními zvyklostmi, například otevírací doba pro muže byla úterky, čtvrtky a soboty, pro ženy pondělky a středy a pro židy pátky a neděle. [GMP]
Protože ve středověké Kastílii se střetávaly kultury křesťanské, židovské a islámské, je třeba se zmínit i o arabském světě a jeho vlivu na Pyrenejský poloostrov. Perský učenec Rhazes (před r. 925) popsal recepty na výrobu tvrdého mýdla [KI]. Andaluský básník a učenec Zirjáb (před r. 857), který se vyučil v Bagdádu a poté se přesunul do Cordóby, propagoval koupel ráno a večer, užívání deodorantu a vynalezl zubní pastu, která nejen dobře fungovala, ale prý i dobře chutnala [SI]. Zirjáb také navrhl nošení různých oděvů podle počasí a roční doby a také na ráno, odpoledne a večer [MMR]. Dále popularizoval holení tváří u mužů a různé styly účesů. Chalífové v Cordóbě si prý před příchodem Zirjába myli hlavu růžovou vodou. Zirjáb zavedl používání solí a vonných olejů k další péči o vlasy [LR]. Korán nařizuje k pěti denním modlitbám základní očistu rukou, obličeje a před návštěvou mešity velkou očistu celého těla. Očista zubů větvičkou miswák (Salvadora perská) patří k malé očistě prováděné pětkrát denně [SN].
Záznamy z Cordóby, marockého Fezu, Bagdádu a Fustatu v Egyptě dokumentují tisíce lázní a propracovaný kanalizační systém. Ve španělském Jaénu se muslimské lázně ve sklepeních pozdějšího křesťanského paláce dochovaly dodnes, viz Obr. 3.2. Muslimové se sprchovali tekoucí vodou nebo prováděli suchou očistu [CG]. Muslimské koupele patří k náboženskému rituálu, kdy se nesmí jednou použitá voda znovu použít. Proto byly lázně muslimů v Kastílii odděleny od lázní křesťanů a židů, kteří se koupali v kádích [RI], (Obr. 3.3, Obr. 3.4).
Giovanni Boccacio v Dekameronu [GB] popisuje návštěvu lázní v první polovině 14. stol. v sicilském Palermu, kdy tam rád jezdil český kralevic Václav IV:
Salabaetto neřekl nikomu ani slovo, přesně v označenou hodinu se vypravil do lázní a tu shledal, že paní si je už zamluvila. Dlouho však nečekal, neboť náhle přišly dvě otrokyně, z nichž jedna nesla na hlavě krásnou a velkou bavlněnou matraci a druhá převeliký košík plný rozmanitých věci; položily tuto matraci na lehátko v jedné komůrce lázní, přehodily přes ni prostěradlo velmi jemně obroubené hedvábím a na ně rozestřely běloskvoucí plátěnou kyperskou pokrývku s dvěma podivuhodně vyšívanými poduškami. Pak se svlékly, vstoupily do bazénu, znamenitě ho umyly a vydrhly.
Netrvalo dlouho a do koupele přišla s dvěma dalšími otrokyněmi paní; jakmile se jí naskytla první příležitost, začala jednat se Salabaettem s velkou okázalostí a po neslýchaném vzdychání - když se ho dost naobjímala a nalíbala - pravila:
„Jedině ty a nikdo jiný jsi dokázal přimět mě k tomuhle. To ty jsi roznítil požár pod mým brněním, pejsánku toskánský.“
Oba dva nato - jak si to Salabaetto přál - vstoupili nazí do lázně a s nimi obě otrokyně; paní však nedovolila, aby naň sáhly jiné ruce než její, a sama svého Salabaetta něžně umyla muškátovým a karafiátovým mýdlem. Pak teprve dovolila otrokyním, aby ho drhly a třely.
Když bylo toto vše vykonáno, přinesly otrokyně dvě bělostná a jemná prostěradla, z nichž vycházela tak silná vůně růží, že všecko začalo vonět po růžích; jedna otrokyně pak zavinula Salabaetta do jednoho prostěradla, druhá otrokyně zabalila paní do druhého, načež je obě otrokyně vzaly jednoho i druhého na záda a odnesly na připravené lůžko. Když se tu vypotili, sňaly z nich otrokyně prostěradla a Salabaetto zůstal s paní na ostatních prostěradlech nahý.
Poté vyňaly otrokyně z košíčku překrásné stříbrné lahvičky - z nichž jedna byla plná růžové vody, druhá plná vody z pomerančových květů, v třetí byla voda z květů jasmínových, ve čtvrté z citrusových, -postříkaly oba těmito voňavkami, a když byly z košíku vyňaty krabice cukrovinek a lahvice nejvzácnějších vín, Salabaetto s paní se trochu posilnili.
Salabaettovi tu bylo jako v ráji, co chvíli vzhlížel k paní, jež byla velmi krásná, a ony chvíle, kdy zde meškaly otrokyně a on nespočíval v náručí oné paní, mu připadaly jako celá věčnost.
Otrokyně však na rozkaz paní zanechaly v komoře hořící louče, a když odešly, objala paní Salabaetta a on ji: k velkému potěšení Salabaetta setrvali tak po dlouhou dobu a Salabaettovi se zdálo, že se paní snad samou láskou k němu rozplyne.
Když se pak paní zdálo, že je čas vstát, zavolala otrokyně, Salabaetto i ona se oblékli, opět popili vína a pojedli cukrovinek, a když se trochu občerstvili a omyli si ruce i tváře oněmi voňavkami, měli se k odchodu.
Přímo mytí vlasů je zmíněno na více místech v [LP]. Hledání informací o tom, jak často si myli hlavu příslušníci různých společenských vrstev, zatím nepřineslo žádné výsledky. [LP] doporučuje 3 druhy nerostů k výrobě přípravků na mytí vlasů a několik receptů k boji s plešatostí. Například kámen „bicaruquid“ (pravděpodobně illit, jílová slída, [LP] folio 197) v práškové formě pomáhá uhladit bujné vlasy. „Eraqui“ (uhlí, [LP] folio 214) se doporučuje k umývání a barvení vlasů a navíc po smíchání s olivovým olejem hubí svrab. K léčbě plešatosti poskytuje [LP] více receptů. Příprava nerostu „yetaniz“ (pravděpodobně druh křemenu, [LP] folio 216) k výrobě přípravku na léčení plešatosti zahrnuje roztlučení v hmoždíři a destilaci ve víně. Co se týče destilačních kolon, nebyly výlučně vlastnictvím alchymistů a lékařů. Ke konci 14. století aragónské prameny zmiňují běžné vlastnictví destilační kolony v domácnosti bohatých dam. Sloužily k přípravě parfémů a prostředků péče o pleť a depilaci. [BM]
[SP] 7-15-27, folio 887, dedikuje paragraf holičům, kteří mužům stříhají vlasy a holí vousy. Holičská živnost se má provozovat v uzavřené neprůchozí oblasti mimo náměstí či ulice tak, aby náhodný náraz procházejícího člověka do holiče nezpůsobil zákazníkovi zranění či smrt. Paragraf rovněž zmiňuje, že pouštění žilou je také v kompetenci holiče, který by měl provádět svou práci ve střízlivém stavu (Obr. 3.5).
Nejen k mytí rukou, ale i k mytí vlasů a holení vousů se používalo kvalitní tvrdé mýdlo vařené z olivového oleje. Ve 13. století patřilo mezi cenné exportní artikly kastilského království a v Evropě bylo známé pod obchodním názvem „kastilské mýdlo“. V Lapidáři Alfonse X. je o něm také zmínka [LP] folio 96. Řecký autor Zosimos z Panopole popsal výrobu tohoto typu mýdla už ve 3.stol.n.l. [PJR]
O užívání pomád, rozšířeném ve starověké římské říši, a o parfémování vlasů nebyly zatím ve studovaných pramenech nalezeny žádné zmínky.
Co se týče hubení parazitů, [LP] zmiňuje tři přípravky vhodné k hubení vší chemickou nebo fyzikální cestou. Doporučovaná koupel vlasů ve vodě s rozmíchaným živým stříbrem (rtutí) je funkční, i když pro člověka poněkud toxické řešení [LP] folio 113. Další dva přípravky se vyráběly ze zdrojů importovaných z Afriky - na jemný prášek drcených tvrdých kamenů „muruquid“ (pravděpodobně siderit, [LP] folio 184) a „maruyra“ (skorodit, minerál obsahující arzen, [LP] folio 207).
Lapidář také zmiňuje několik receptů k barvení vlasů a zakrytí šedin. Nerost „koloquid“ (neidentifikovaný, [LP] folio 91) se má den a noc rozpouštět ve vodě a pak hřebenem nanášet na vlasy, aby je dlouhodobě obarvil na černo. Nerost „batocita“ (druh křemenu, [LP] folio 95) se užívá k barvení šedin. Nerost „adehenich tříbarevný“ (chalkantit, malachit nebo octan měďnatý, [LP] folio 102) se užívá k výrobě barev na vlasy. Jeden z receptů také míchá „adehenich“ spolu s hennou. Nerost „calcant“ (skalice modrá, [LP] folio 124) odbarvuje vlasy na blond. Přípravky k mytí vlasů, léčiva a barviva na vlasy byly dostupné u místních lékárníků, kteří je osobně připravovali a byli zodpovědní za jejich kvalitu a bezpečnou míru toxicity. [SP] 5-5-17, folio 676
K obličejové péči patřila péče o zuby a dásně. [LP] uvádí 11 nerostů k přípravě parfémovaných zubních prášků a k péči o dásně, 4 přípravky k léčení zubů a 1 přípravek k tlumení bolesti zubů. Parfémování dechu ústními vodami je zmíněno v [SP]. O užívání zubních kartáčků nebo nití nejsou doloženy ve španělských zdrojích zmínky. Zubní pasta nebo prášek se nanesly na hrubší lněný ubrousek, kterým se třely dásně a zuby. Ideální zuby byly čistě bílé a dásně karmínově červené. Ústa se vyplachovala parfémovanou ústní vodou na bázi vína nebo octa, s příměsí rozmarýna, majoránky, skořice, máty, pepře. [GA]
Péče o zuby rozšířená po Evropě vycházela z široce známých lékařských spisů původem z jižní Evropy. Po 12. stol.n.l. se Evropou z italského Salerna rozšířil soubor lékařských pojednání o dámském zdraví a hygieně, zvaný „Trotula“. Z milánské literatury 11. století vycházel populární spis „Regimen sanitatis ad inclitum regem Aragonum“ Arnalda z Villanovy, napsaný v roce 1309 [MC].
Dvorní lékař Václava IV. Albík z Uničova ve druhé polovině 14. stol. ve své knize „Regimen sanitatis seu Vetularius“ dává králi podobná doporučení jako Villanova: „Nechceš-li mít děravé nebo vyžrané zuby, čisti je kdykoliv ráno broskvovým dřevem. Jiní třou zuby dřevem z aloe smíšeným se solí. To se spolu utře, přeseje a dá se na klůcek. To totiž bělí a čistí zuby a způsobuje, že hlen z dásní ustoupí a odstraní se zápach z úst.“ [DD].
1.2. Holičské a kadeřnické nástroje¶
Užití hřebenu (Obr. 3.6) [LAMG] ke včesávání léčivých substancí do vlasů je zmíněno v [LP] folio 91. Na iluminaci [CSM] 161 se dochovalo vyobrazení hřebenů, prodávaných ve stáncích s poutnickými artefakty (Obr. 3.7). Podobají se dochovanému hřebenu ze 13.století z jižní Itálie (Obr. 3.8). Hřebeny z Egypta (Obr. 3.9) a andaluské Granady (Obr. 3.10) jsou skvostnými uměleckými díly. Dochovaly se hřebeny bronzové, dřevěné i kostěné (Obr. 3.11, Obr. 3.12).
Iluminace [CSM] 161 také dokumentuje břitvy - zavírací nože se zaoblenou střenkou, prodávané ve stánku s poutnickými potřebami. Iluminace [KL] fig. 15 z manuskriptu „El libro de Calila e Digna“, vydaném Alfonsem X. v roce 1251, ukazuje otevřenou holičskou břitvu, kterou vyprovokovaný holič hází po své manželce (Obr. 3.13). Je třeba podotknout, že [KL] datují iluminace [CD] podle zobrazené módy až do 14. stol. Podobný typ břitvy se dochoval z Holandska, datován je před rok 1525 (Obr. 3.14).
Kamenec a jeho antiperspirační a protikrvácivé účinky jsou popsány v [LP] folio 182. Podle [AP] se užití holičské štětky rozšířilo z Francie po Evropě až po roce 1748, do té doby se napěnění mýdla provádělo rukama [JP].
Soudobá evropská ikonografie, např. Žaltář sv. Ludvíka (Obr. 3.15) [ZL] a Maciejowská Bible [MB], dokumentuje užití pružinových nůžek ke stříhání vlasů v biblickém výjevu Samsona a Dalily, ke stříhání ovcí a textilií. Kastilské zdroje zobrazují užití stěžejových nůžek ke stříhání ovcí [CSM] 147 (Obr. 3.16), i textilií [CSM] 117 (Obr. 3.17) a jako výše uvedené stánkové zboží v [CSM] 161. Stěžejové nůžky jsou také vyobrazeny v [LJ] folio 23r (Obr. 3.18).
Užití kulmy, kadeřnických kleští či římského calamistra (dvě do sebe zasouvatelné kovové trubičky, kolem vnitřní se namotaly vlasy a pak se zasunuly a přimáčkly do nahřáté vnější trubičky) [WS], ke kadeření vlasů zatím nebylo doloženo v dobových pramenech, ikonografii ani v archeologických nálezech. V [LP] folio 200 je popsán recept k přípravě koupele vlasů z kamene „azul“ (lazurit), která způsobí jejich následné zkadeření.
1.3. Úpravy vlasů¶
V [CSM] a [LJ] jsou vyobrazeny následující účesy:
- Holá hlava. [CSM] 38-3 zobrazuje holou hlavu u trestanců a hazardních hráčů oblečených v roztrhaných, vyspravovaných šatech.
- Pleš je vyobrazena v [CSM] 159, [CSM] 83 folio 121v. Také [LP] zmiňuje množství receptů proti plešatosti (viz výše vybraný recept k přípravě kamene „yetaniz“).
- Přehazovačka vlasů přes pleš na čele u královského zapisovatele [LJ] folio 65R.
- Krátké vlasy na ježka u některých služebníků [LJ] folio 12V, folio 61R.
- Vlasy sčesané vzad [LJ] folio 51R, [CSM] 130 folio 184r.
- Tonzura u kleriků [LJ] folio 12v.
- Velmi častý typ účesu jsou vlasy s ofinou sčesanou vepředu rovně a po stranách začesaných přes nebo za ucho, s délkou pod uchem po úroveň brady nebo ohryzku. [CSM] 184-2
- Celá hlava zkadeřená jako účes s trvalou, zastřiženo nad obočím a vzadu na úrovni brady [LJ] folio 65R.
- Jako g), s nakadeřením ofiny a konečků vlasů na šíji tak, aby kadeře vystupovaly na čele před cofiou a vzadu pod cofiou [LJ] folio 66R.
- Jako g), zvlněné vlasy s patkou od pravého oka doleva [LJ] folio 22V.
- Rozpuštěné dlouhé vlasy na ramena nese poutník do Santiaga v [CSM] 26.
- Copy zapletené až do půli stehen u židovských lučištníků [LJ] folio 11V.
- Neupravené vlasy u hazardních hráčů [CSM] 38.
V pramenech zatím nebyly nalezeny zmínky o nošení příčesků nebo tupé.
Obrázky Obr. 3.19 a Obr. 3.20 shrnují pánské účesy zobrazené v kastilských manuskriptech z přelomu 13. a 14. století.
1.4. Úpravy vousů¶
Většina mužů na dostupných iluminacích v [CSM] a [LJ] je hladce oholena (Obr. 3.21-a). Na iluminaci [CSM] 130, folio 184r, je vidět strniště (Obr. 3.21-b).
Plnovous nosili křesťané většinou zastřižený na délku cca 5 centimetrů pod dolní čelist, nejdelší po úroveň ohryzku (Obr. 3.21-a druhá postava zleva, Obr. 3.21-c). Poutníci bývají zachyceni hladce oholeni nebo i s delším plnovousem [CSM] 159. Židé na pěticentimetrové úrovni plnovousu začínali a v některých případech jejich vousy dosahují z brady až na prsa [CSM] 25, [LJ] folio 11V.
Licousy a kotlety nebyly na iluminacích znázorněny.
Módní úpravy brady zahrnovaly samostatnou bradu (Obr. 3.21-d), knír spojený s bradou (Obr. 3.21-j), špičatou kozí bradku (Obr. 3.21-e, druhý obličej zprava dole), proužek vousů spojující střed spodního rtu s bradou (Obr. 3.21-g vlevo) nebo proužek vousů na spodní čelisti s vyholenými tvářemi a krkem (Obr. 3.21-f uprostřed).
Iluminace knírů dokumentují následující varianty: přirozený knír bývá součástí plnovousu, úzký rovný knírek (Obr. 3.21-h vpravo), knírek po stranách nosu se špičkami dolů (Obr. 3.21-i) doložený ve více zdrojích, např. v [LJ], [CSM] 235-2 a podkovu v [LJ] folio 19V a [CSM] 62 (Obr. 3.21-j).
V [LJ] ani v [CSM] a [CSME] se nevyskytuje úzký knír pod nosem, zvaný kartáček, ani mohutné kníry. Oblast mezi nosem a rty je téměř všude zobrazena pečlivě vyholená, a toto se týká i poustevníků [CSM] 95, židů a muslimů. U muslimů toto pozorování potvrzuje i nařízení Koránu, kde Mohamed mužům nařizuje nechat si narůst bradu, ale knír nesmí přikrývat horní ret. Je to rada nejen hygienická, ale i praktická. Knír zakroucený špičkami vzhůru se možná vyskytuje v [LJ] folio 61R, ale jistotu vzhledem k nízké kvalitě dostupné iluminace nemáme. Naopak náhrobek aragónského dona Bernaldo Guillen de Entenza (1237) z Kláštera Panny Marie v El Puig ve Valencii nám mohutný knír pod nosem nepochybně dokumentuje (Obr. 3.22) [CA], str. 45. Náhrobek dona Diega López de Salcedo, zesnulého roku 1274, zobrazuje mohutný knír se špičkami zahnutými vzhůru (Obr. 3.23) [CA], str. 69.
2. Pánské pokrývky hlavy¶
Kastilské království se po rozsáhlé územní expanzi králů Ferdinanda III. Kastilského (1199 – 1252) a Alfonse X. Kastilského skládalo z mnoha různorodých územních celků. Hornatý sever země znal sníh, mrazivé zimy i mírné klima. Na horkém jihu byly pouště a polopouště, zčásti zavlažované a zúrodňované arabskými přistěhovalci. U venku pracujících vrstev obyvatelstva proto pokrývky hlavy plnily úlohu ryze utilitární, a proto cofii, různé druhy kápě a klobouků s krempou, kterým se říkalo sombrero, nosily všechny společenské vrstvy. Klobouky plnily rovněž úlohu módní a statutární. Některé typy klobouků byly vyhrazeny pouze elitním vrstvám, např. kbelíkovitý capiello de los caballeros (viz níže) mohl nosit pouze šlechtic. Podle typu klobouku lze také rozpoznat studované učence, poutníky, aj. Kromě často vyskytujících se typů také lze ojediněle spatřit i tzv. frýgické čapky.
V neposlední řadě módu pokrývek hlavy určovalo i náboženství nebo náboženské zákony. Například u židů jsou typicky vyobrazeny špičaté klobouky s krempou nebo bez krempy, velmi specifických tvarů [CSME] 380; [CSM] 2, 25, 34, 108; [LJ] folio 13V, [LJ] folio 82V. Tataři mají špičaté klobouky s převrácenou krempou [LJ] folio 52R. Na vyznavačích Mohameda lze vidět několik typů vázání turbanů, podle oblasti původu i podle konkrétního vyznávaného směru [LJ] folio 10R, [LJ] folio 12R, [LJ] folio 14R, [LJ] folio 17V, [LJ] folio 42V.
Obrázek Obr. 3.24 znázorňuje typologii mužských pokrývek hlavy z [CSM] a [LJ] podle [GMP].
2.1. Cofia¶
Malé látkové čepičky těsně obepínající hlavu označované jako cofie (Obr. 3.24, sekce 1), byly nošené v celé Evropě (např. angl. coif, fr. coiffe). Cofie nosily obě pohlaví všech společenských vrstev a mohly být nejen bílé lněné, ale i barevné, pruhované, hedvábné, brokátové, z průhledné látky, atd (Obr. 3.25).
Vyobrazené cofie pokrývaly pouze čtvrtinu hlavy, směrem dopředu nepřesahovaly oblast ucha, směrem dolů končily těsně pod uchem. Cofia nepřikrývala čelo ani zátylek. Dochovaly se nejméně tři artefakty označené jako cofia ze středověké Kastílie.
2.1.1. Bílá lněná cofia¶
Pánská měšťanská cofia z bílého lnu s malými dekoracemi, nalezená v kostele Panny Marie v Agramuntu, Urgell (Obr. 3.26). Datováno do 14. století n.l., pravděpodobně do času morových epidemií, mužské tělo bylo zasypáno vápnem. Cofia pochází z pohřbu manželského páru donátorů ve věku mezi 20-30 lety. Cofia je vystavena v Agramuntu spolu s nočním oděvem dámy - lněná košile, lněná nohavice s podvazkem a turban. [AG]
2.1.2. Hedvábná brokátová cofia prince Fernanda, 1211¶
Cofia o rozměrech 20 x 16 cm, s plošně tkanými maurskými motivy z bílých a modrých hedvábných nití a nití se zlatým a stříbrným vinutím (Obr. 3.27 a Obr. 3.28).
Tato cofia má unikátní tvar, pokrývá celou zadní stranu hlavy a krk.
Cofia pochází z pohřebního oděvu prince Fernanda (1189-1211), nejstaršího syna Alfonse VIII. Kastilského (1158–1214) a Eleonory Anglické (1161–1214), který zemřel ve věku 21 let. Styl výzdoby cofie je podobný jako na polštáři jeho sestry Eleonory Kastilské (1202–1244). Cofia je konstruovaná ze dvou polokulovitých částí a má podšívku z jemného bílého lněného plátna. Pruh látky, ležící zezadu na krku, byl zhotoven technikou jemného tkaní maurského typu a byl vyplněn vlnou a vyztužen pozlacenými proužky jehněčí usně. K tomuto pruhu jsou přišity dva trojúhelníkové pruhy sloužící jako podbradník. Výzdoba cofie sestává z kúfických písmen (typu arabského písma kúfi podle města Kúfa v Iráku), vytkaných bílou a zlatou nití na modrém podkladu. Nápis na pruhu lemujícím obličej zní podle překladu Goméze Morena: „Pán je obnovitel pohodlí (nebo radosti).“ [VR]
2.1.3. Cofia prince Enrique I s erby rodu Lara, 1217¶
Princ Enrique I Kastilský (1204–1217) zemřel ve věku 13 let po úrazu při hře s dětmi na dvoře vychovatele. Jeho hedvábná cofia (Obr. 3.29 a Obr. 3.30) má rozměry 18 x 14 cm a nese výzdobu s hnědou barvou vytkanými kotlíky, erby rodu Lara. Lem a podbradník tvoří vložené jemně přišité zlaté a hnědé proužky. [GM]
2.2. Kápě „capirote, capucha“¶
Capirote je označení kápě, která přikrývala hlavu i krk a spadala na ramena (Obr. 3.24, sekce 5). Mohla mít zapínání na knoflíky vpředu či vzadu nebo byla bez knoflíků a natahovala se na hlavu. Kápi nosily všechny společenské vrstvy, častěji nataženou přes hlavu, méně často nasazenou na hlavě otvorem pro obličej tak, aby límec visel na jedno rameno a špice kápě na opačné rameno (Obr. 3.24, 5f). V [CSM] a [LJ] je vyobrazeno nejméně 5 různých způsobů nasazení kápě, viz přiložená koláž Obr. 3.31. U zemědělců a vozků je zobrazena „capucha“, což je kapuce s předním a zadním dílem protaženým dolů až k opasku ve stylu ponča, viz Obr. 3.32. Pod capirote se mohla nosit cofia.
2.3. Sombrero¶
Sombrero označuje jakýkoli klobouk s dýnkem a okrajem, který mohl stínit oči nositele před slunečním svitem (Obr. 3.24, sekce 6). Klobouk nosili muži i ženy na cestách či na lovu. Sombrera mohly být plstěná, ale jako jeden z možných konstrukčních materiálů je zmíněno také palmové vlákno. Výsledný produkt z palmového vlákna tvarově připomíná tradiční vietnamské klobouky do nepohody. Sombrero se nosilo přes cofii i přes capirote. Připevňovalo se pod bradou šňůrkou na dva uzly. Je možné, že jeden z uzlů mohl být pohyblivý a plnit funkci posuvného spínadla, aby šel klobouk snadno shodit na záda, jak vidíme třeba v CSM 142, viz Obr. 3.33.
2.4. Klobouk s převrácenou krempou „capiello redondo“¶
Podtypem klobouků bylo capiello redondo, tedy klobouky s kulatým dýnkem a krempou převrácenou na spodním okraji vzhůru (Obr. 3.24, sekce 3). Klobouky byly plstěné, přičemž převrácená krempa mohla mít kontrastní lem, kontrastní barvu plochy nebo podšití kožešinou (Obr. 3.34). Capiello redondo nosili hudebníci, poutníci, obchodníci, učitelé, písaři, biskupové, kněží, dvořané ve společnosti krále. Pod capiello redondo se nosila cofia. Kožešinový podklad krempy se lišil dle společenského statutu a ceny kožešiny. Jehně, plch, a králičina sloužila chudším a středním vrstvám. Luxusní capiello bylo podšité sobolem, veverkou, kunou, ženetkou, vydrou či hermelínem. Nejdražší užité kožešiny byly z čerstvě narozených nebo nenarozených mláďat. [FG]
2.5. Baret „capiello un forma de boina“¶
Tento výraz značí baret či čapku, kterou nosili klerikové, lékaři, právníci, učenci, malíři a příslušníci vojensko-rytířských řádů. Viz Obr. 3.24, sekce 4 a Obr. 3.35 a Obr. 3.36 z [CSM] a [LJ].
2.6. Klobouk šlechticů „capiello de los caballeros“¶
Klobouk rytířů (Obr. 3.24, sekce 2) měl tvar nahoru se zužujícího kyblíku a byl vyhrazen urozeným, rytířům, králům a minstrelům (Obr. 3.44). Pod capiello de los caballeros se nenosila cofia, mívaly hedvábnou podšívku. Tyto klobouky bývaly potažené drahými textiliemi, zdobené výšivkou, drahokamy, perlami, skleněnými perličkami a dalšími, jak ukazují příklady na koláži vybraných capiello de los caballeros z [CSM] a [LJ] na Obr. 3.37. Do současnosti se dochovaly 3 klobouky urozených majitelů.
2.6.1. Klobouk následníka trůnu, dona Fernando de la Cerda, 1275¶
Capiello Fernanda de la Cerda (1255 -1275) má průměr 19 cm, největší výšku 15,7 cm, nejmenší výšku 13,5 cm (Obr. 3.38, Obr. 3.39). Kostru klobouku tvoří březová dýha, pokrytá jemným pergamenem a pošitá bílým a šarlatovým taftem, na který jsou kladeny heraldické znaky vytvořené z korálků. Heraldické hrady sestávají z pozlacených stříbrných plátků s modrými skleněnými korálky. Hrady jsou zasazené do pozadí z růžových zrn mořského korálu. Lvi jsou vyšití dlouhými stehy rudou hedvábnou nití, oči mají vyšité stříbrnou nití. Lvi jsou zasazeni do pozadí z našitých bílých zrn korálu. Podbradník je sešitý ze dvou kusů hedvábné látky s vyšitými černými geometrickými motivy na zlatém pozadí. Lemy jsou z 1.4cm širokého plátkového zlata s ražbou heraldických znaků, které jsou zdobeny rudým smaltem, safíry a granáty. [VR]
2.6.2. Klobouk krále Alfonse X., cca 1284¶
Capiello krále Alfonse X. Dostupné jsou pouze uvedené 2 fotografie publikované v [GMP2], str. 103, popis artefaktu neexistuje a současná lokace klobouku je neznámá (Obr. 3.40, Obr. 3.41).
2.6.3. Klobouk dona Felipe, cca 1274¶
Capiello Filipa Kastilského (1231–1274) o průměru 17cm a největší výšce 15,3cm bylo vytvořeno z taftu, lnu, hedvábí a zlata (Obr. 3.42, Obr. 3.43). Jedná se o klobouk maurského původu, z brokátu ze zlatých a hedvábných nití, s výšivkou s motivem čtyřlístků, které obsahují heraldické náměty hradů a orlů (Kastílie a Švábsko). Hrady mají tři věže vyšité zlatem na hnědém a červeném pozadí. Císařské německé orlice jsou na pozadí, které bývalo modré a časem vybledlo do nedefinovatelné hnědé. Prostory mezi medailony jsou vyplněny vzorem propletenců z pásů zlata na zeleném pozadí, které původně bylo pravděpodobně modré. Podšívka je z hedvábné tkaniny. [VR]
Závěr
Alfons X. Kastilský zanechal po sobě bohatě iluminované manuskripty, které jsou vynikajícími prameny ke studiu kastilské kultury. Lze z nich čerpat i jemné detaily účesů, úprav vousů, typologii i detaily výzdoby klobouků. Dochované archeologické nálezy klobouků capiello de los caballeros a cofií, a také vyobrazení na náhrobcích potvrzují, že iluminace lze považovat za hodnověrný zdroj. Dochované klobouky poskytují cenné informace o detailech konstrukce a materiálech, použitých k výrobě. Bohužel není veřejně k dispozici kompletní sada všech iluminací, proto například vyloučení některých úprav vousů má omezenou platnost. Pátrání ve španělských archivech má potenciál odkrýt mnohem více studijního materiálu na poli hmotné kultury i písemnictví.
Poděkování
Děkuji Martině Hřibové za nápad dát dohromady článek a její podporu při oponentuře. Děkuji Meroe Cahill za veřejné sdílení kvalitních fotokopií vybraných folií Cantigas de Santa Maria. Také děkuji Nieves Rico Parreňo za ochotu pomoci se všemi dotazy. Nevýslovné díky patří Anně Hrachové za její podporu.
3. Obrazová příloha¶
Obr. 3.1 Lázně, 1253-1279 n.l., Španělsko, Lapidario MS.H.I15, folio 69r, piedro de baňo
Obr. 3.2 Maurské lázně, 1002 n.l., Španělsko, Jaén, Zdroj: https://www.jaenblogs.com/banos-arabes-de-jaen/
Obr. 3.3 Koupání pana Jakoba von Warte, 1300-1330 n.l., Německo, Codex Manesse UBH Cod. Pal. germ. 848, folio 46v
Obr. 3.4 Lázně, 1285, Francie, Siena: „Le regime du corps“, folio 8v
Obr. 3.5 Pouštění žilou, 1285, Francie, Siena: „Le regime du corps“, folio 11v
Obr. 3.6 Hřeben, 1284, Španělsko, Libro de astromagia, folio 8v
Obr. 3.7 Hřeben, břitva, nůžky, 1284, Španělsko, CSM 161 a Pidal „La Espaňa del siglo XIII“, s.30
Obr. 3.8 Slonovinový hřeben, 13.stol., jižní Itálie, Kunstgewerbemuseum Berlín, aufnahme nr. 1.204.179
Obr. 3.9 Hřeben, 1300-1400 n.l., Egypt, Museum of Islamic Art, Cairo, no.3957-1
Obr. 3.10 Hřeben, dřevo, stříbro, 24.1cm, 1400-1450 n.l., Granada, VAMuseum, 0106615
Obr. 3.11 Hřeben, slonovina, 1100-1200 n.l., katedrála Orense, San Rosendo, Celanova, Španělsko
Obr. 3.12 Hřeben, 14.stol.n.l., Paříž, vyfotila Valerie McGlinchey
Obr. 3.13 Břitva, 1250, Španělsko, Calila y Dimna, ms. escurialense h iii 9, [KL]
Obr. 3.14 Skládací břitva, před r.1525 n.l., Holandsko, Museum de Waag, Deventer
Obr. 3.15 Pružinové nůžky, 1270, Francie, Stříhání vlasů, Samson a Dalila, Žaltář Sv. Ludvíka, BNF Latin 10525, fol.61v
Obr. 3.16 Stěžejové nůžky, 1284 n.l., Španělsko, CSM 147, [KC]
Obr. 3.17 Stěžejové nůžky, 1284 n.l., Španělsko, CSM 117-2
Obr. 3.18 Stěžejové nůžky, 1283 n.l., Španělsko, LJ folio 23r
Obr. 3.19 Vlasy, koláž 01, 1283-4 n.l., Španělsko, CSM a LJ
Obr. 3.20 Vlasy, koláž 02, 1283-4 n.l., Španělsko, CSM a LJ
Obr. 3.21 Vousy, koláž, 1283-4 n.l., Španělsko, CSM a LJ
Obr. 3.22 Knír, náhrobek Bernaldo Guillen de Entenza, 1237 n.l., Aragón, Monasterio de Santa Maria El Puig, Valencia, Španělsko, překreslení stavu náhrobku v roce 1855, [CA]
![Knír, náhrobek dona Diega López de Salcedo, 1274 n.l., Monasterio de Santa Maria la Real de Nájera, Španělsko, [CA]_](_images/02-15-Knir-nahrobek-Diega_Lopez_De_Salcedo_1274-Leon-Monasterio_de_Santa_Maria_la_Real_de_Najera_Spain-Carderera_y_Solano_Valentin-1855-Iconografia_Espanola-Madrid.jpg)
Obr. 3.23 Knír, náhrobek dona Diega López de Salcedo, 1274 n.l., Monasterio de Santa Maria la Real de Nájera, Španělsko, překreslení stavu náhrobku v roce 1855, [CA]
Obr. 3.24 Typologie španělských klobouků, konec 13.stol. n.l., Pidal: „La Espaňa del Siglo XIII“
Obr. 3.25 Cofia, koláž, 1283-4 n.l., Španělsko, CSM, LJ
Obr. 3.26 Cofia, 14.stol. n.l., Španělsko, Agramunt
Obr. 3.27 Cofia, infante Fernando, 1211 n.l., Španělsko, Museo de Burgos
Obr. 3.28 Cofia, infante Fernando, 1211 n.l., Španělsko, Museo de Burgos
![Cofia, infante Enrique I., 1217 n.l., Španělsko, [GM]](_images/03-06-Cofia-infante-Enrique-I-1217-Spanelsko-GM.jpg)
Obr. 3.29 Cofia, infante Enrique I., 1217 n.l., Španělsko, [GM]
Obr. 3.30 Cofia, infante Enrique I., 1217 n.l., Španělsko, [GM]
Obr. 3.31 Kápě „capirote“, koláž, 1283-4 n.l., Španělsko, CSM, LJ
Obr. 3.32 Farmářská kápě „capucha“, 1284 n.l., Španělsko, CSM FlorenciaMsBR20 396, folio 14r-1
Obr. 3.33 Sombrera, koláž, 1283-4 n.l., Španělsko, CSM, LJ. Vpravo dole modrá frýgická čepka.
Obr. 3.34 Klobouk s převrácenou krempou „capiello redondo“, koláž, 1283-4 n.l, Španělsko, CSM, LJ
Obr. 3.35 Baret „capiello un forma de boina“, koláž, 1283-4 n.l., Španělsko, CSM, LJ
Obr. 3.36 Baret členů rytířského řádu sv. Panny Marie, 1284 n.l., Španělsko, CSM 299
Obr. 3.37 Capiello caballero, koláž, 1283-4 n.l., Španělsko, CSM, LJ
Obr. 3.38 Capiello caballero, 1275 n.l., Španělsko, Ferdinand de la Cerda, Vestiduras ricas
Obr. 3.39 Capiello caballero, 1275 n.l., Španělsko, Ferdinand de la Cerda, Vestiduras ricas
Obr. 3.40 Capiello caballero, 1284 n.l., Španelsko, Alfonso X., Pidal: „Las Cantigas la vida en el s. XIII según la representación iconografica“
Obr. 3.41 Capiello caballero, 1284 n.l., Španelsko, Alfonso X., Pidal: „Las Cantigas la vida en el s. XIII según la representación iconografica“
Obr. 3.42 Capiello caballero, 1274 n.l., Španělsko, don Felipe, Vestiduras ricas
Obr. 3.43 Capiello caballero, 1274 n.l., Španělsko, don Felipe, Vestiduras ricas
Obr. 3.44 Capiello caballero, 1284 n.l., Španělsko, [CSME] 300