2-2: Vztah krále s Bohem¶
[K.REVIZI]
Jak by měl král poznávat, milovat a bát se Boha
Poznání Boha je první věcí, kterou by každý tvor obdařený inteligencí nepochybně měl mít. A to se velice týká všech lidí, protože jsou obdařeni rozumem a pochopením. A jelikož císařové, králové a jiní velcí vladaři musí udržovat země a vládnout lidem pomocí moudrostí rozumu a právem spravedlnosti, měli by být poznáním Boha obzvláště obdařeni, protože tyto věci nemohou mít bez Boha. Je tedy vhodné, aby ho poznali a poznavše ho, milovali Ho, a milujíce Ho, báli se Ho, a aby věděli, jak Ho milovat a jak Ho chválit. Protože jsme předchozích hlavách pojednávali o císařích, králích a velkých vladařích, proč se jim tak říká a jaký je důvod jejich existence, chceme zde uvést, jak by měl král znát Boha a z jakých důvodů, a vedle toho, jak by ho měl milovat, bát se ho a chválit ho. V každého ze zákonů této hlavy ukážeme, jaký užitek plyne z toho, když to dělá dobře, a na druhé straně škody, které vyplývají z toho, když tak nečiní.
Zákon 1: Znalost Boha¶
[K.REVIZI]
Jak má král poznat Boha a z jakých důvodů.
Mozek člověka přirozeně nemůže přesně obsáhnout Boha. Nejlepší možné poznání lze získat zvážením zázračných skutků, které vykonal a které každý den koná.
Tak lze pochopit, že On je počátkem, středem i koncem všech věci, že v Něm jsou obsaženy všechny věci a že On zachovává každou z nich v tom stavu, v jakém je uspořádal. Že všechny Ho potřebují, ale On je nepotřebuje. Že On může všechny věci měnit podle své vůle, kdykoli si to přeje a že Mu, který se nijak nemění ani neproměňuje, se to nemůže stát.
Král by měl také znát Boha skrze víru, jak to přikazuje katolická víra Církve svaté, a je vysvětleno v první části této knihy. Kdyby Ho totiž nepoznal těmito způsoby, nepozná ani sám sebe, ani své jméno, ani místo, které má, ani své jméno, ani místo, které zaujímá, aby uděloval spravedlnost a právo.
Zákon 2: Láska k Bohu¶
[K.REVIZI]
Jak a proč má král milovat Boha
Král nemůže být tak dobrý, jak by měl být, nemiluje-li Boha nade všechny věci na světě, a to zejména pro jeho velkou dobrotu. On totiž v sobě oplývá dokonalou štědrostí, umírněností a soucitem a jeho vznešenost je taková, že všem věcem dává, co je pro ně nezbytné, a každému, co je pro něj vhodné. K tomu náš Pán Ježíš Kristus pravil, že Boží štědrost je tak veliká, že způsobuje, aby slunce vycházelo pro dobré i pro zlé a déšť aby padal na spravedlivé i na hříšníky. Je také obezřetný, neboť všechny své činy koná pravidelně a s rozumem, takže v nich není ani nadbytek, ani ztráta. O tom král Šalomoun pravil, že Boží laskavost dala všem věcem určitý počet, váhu a míru. Je tak milosrdný, že ve své dobrotě stvořil celý svět se všemi věcmi, které jsou v něm, a uchovává je tak, jak se na každou z nich sluší, aby nezahynuly ani se neztratily. Kromě toho má moc trestat lidi za viny, kterých se dopouštějí a jak si oni zaslouží, ale On je trestat nechce a spíše jim odpouští, a to pod jedinou podmínkou, že se k němu vrátí a budou činit pokání ve svém srdci. Jejich hříchy totiž nemohou být tak velké, aby jeho milosrdenství a soucit nebyly vždy větší. Jak sám pravil Mojžíšovi, když ho poslal ke králi Faraonovi a přikázal mu, aby mu řekl, že má dovolit lidu Izraele odejít na poušť a přinášet oběti. Mojžíš se ho zeptal, jakou má dát odpověd, kdyby se ho ptal, který Bůh to přikázal, a On mu přikázal říci, že je to ten Bůh, který volá lidi k zodpovědnosti za hříchy, jichž se proti němu dopustili, až do třetího pokolení a který jim bezezbytku odpouští. Kromě toho všeho by králové měli milovat Boha kvůli velkým dobrodiním, kterých se jim od Něj dostává. Například jim prokazuje význačnou poctu tím, že jim dovoluje nazývat se králi, což je jeho vlastní titul. A dále jim dává postavení, aby vykonávali spravedlnost, což je hlavní nezbytná vlastnost jeho vlastní autority. A také jim svěřuje do péče lid, což je známý skutek jeho vlastního soucitu. Proto král, který Boha skutečně zná a miluje ho kvůli velké dobrotě, která je v něm, a bojí se ho úměrně jeho převeliké moci, je v každém ohledu křesťanem. Tím, že ho zná, bude nucen v něj věřit a důvěřovat mu. A tím, že ho miluje, se mu bude muset vždy snažit zalíbit a tím, že se ho bojí, se bude vyhýbat tomu, aby mu způsobil utrpení nebo cokoli, čím by mohl utrpět ztrátu. Náš Pán Bůh tak způsobí, že jeho lid Ho pozná, bude Ho milovat a bát se Ho spravedlivě na tomto světě, kdo tak činí, a také ho vpustí do ráje na onom světě, což je největší dobro a nejvyšší pocta nad všechny ostatní, které lze získat. A tomu, kdo pod vlivem svých zlých hříchů takto nejedná, dá Bůh opak toho všeho a jeho trest bude větší než trest kteréhokoli jiného člověka, a to úměrně tomu, jak velkou lásku k němu Bůh projevil, když mu udělil čest a moc.
[CSM] Cantiga 100, panel 4.
Zákon 3: Bohabojnost¶
[K.REVIZI]
Jaký by měl být král, aby měl bázeň před Bohem
Je zákonem přírody, že člověk nemůže nic dokonale milovat, nebojí-li se toho, a tento strach je dvojího druhu. Za prvé, aby neudělal něco, čím by to mohl ztratit. Za druhé, aby z toho pro něj nevyplynulo něco zlého. A chovají-li lidé tuto bázeň ve světských záležitostech, tím spíše by ji měli mít, jde-li o Boha. To je zcela případ králů, kteří mu obzvláště patří. Zejména by se měli bát udělat něco, čím by mohli ztratit jeho lásku a přízeň, ale také aby se na ně nerozhněval, takže by byl nucen se pomstít.
Kdo se takto bojí Boha, musí ho znát a skutečně milovat. Králi totiž nestačí pouze znát a milovat Boha, ale je nutné, aby poté, co ho pozná, ho miloval a bál se ho. Protože je On mocný, On je udělovatelem spravedlnosti, a také proto, že král je povinen skládat Mu účty na tomto i na onom světě, neboť zaujímá jeho místo na zemi. Navíc je důležitou zásadou práva, že stejně jako si král přeje, aby se ho jeho lid bál, měl by se on sám bát Boha. Že by tak měli činit, ukázal král David v Žaltáři, když prohlásil, že počátkem veškeré moudrosti je bázeň před Bohem. A schvaloval to tak důrazně, že na jiném místě dokonce řekl: „Bojte se Boha, svatí, neboť těm, kdo se ho bojí, se nemůže nic stát.“ Toto rčení se vztahuje zejména na krále, a to vzhledem k jejich posvátnému postavení, které zaujímají, aby udělovali spravedlnost a milosrdenství a aby se mezi lidmi udržovala pravda. Všechny tyto věci jsou totiž velmi svaté a Bohu velmi milé, a když se ho králové takto bojí, nic jim nebude chybět k uskutečnění všeho dobra, které chtějí vykonat. Kromě toho náš Pán Ježíš Kristus s odkazem na Boží moc pravil, že člověk se má bát nejen těch, kdo zabíjejí lidská těla, ale také toho, kdo má moc zabít tělo i duši v pekelném ohni.
Existuje ještě další důvod, proč by se ho měli velice bát. Všechny lidské mysli jsou pod dozorem Božím a ty královské obzvláště, kvůli velkým činům, které mají vykonat. O nich král Šalomoun pravil, že srdce králů jsou v rukou Božích a že je obrací jakýmkoli směrem, který si přeje. Z toho tedy vyplývá, že náš Pán má nad nimi velkou moc, neboť na tomto světě mění jejich smýšlení a na druhém jim ukládá tresty, jak sám uzná za vhodné. Proto je ve všech ohledech správné, aby se králové báli Boha, neboť nebudou-li se ho bát, nepoznají ho a nebudou k němu mít opravdovou lásku. A nebudou-li ho milovat, nebudou se ho bát a nebudou vědět, jak mu nezpůsobit zármutek. Tak budou chybovat ve všech směrech, o nichž jsme se zmínili výše, ať už budou činit cokoli. A trest, který na ně uvalí, bude větší než na ostatní lidi. A potrestá je na tomto i na onom světě, jako otroky, kteří si neváží dobra, jehož se jim dostává od jejich pána, neboť nevědí, jak ho milovat pro laskavosti, jež jim prokazuje, nebo jak se ho bát kvůli jeho velké spravedlnosti a moci.
Zákon 4: Služba a chvála Bohu¶
[K.REVIZI]
Jak má král sloužit Bohu a chválit Jej
Všichni lidé, a zvláště králové, by měli sloužit Bohu a chválit ho, jako to dělají stvoření svému Stvořiteli. Králové by mu měli sloužit dvojím způsobem. Za prvé, měli by udržovat víru a dodržovat její přikázání, používat sílu proti nepřátelům víry, ctít a chránit církev, její práva a její služebníky. Za druhé by měli chránit lidi a národy, nad kterými jim Bůh svěřil vládu, aby každému z nich dali spravedlnost a právo na jeho správném místě. Protože jim On poskytuje velký prospěch a pocty, měli by také chválit Jeho svaté jméno, neboť mudrcové a svatí prohlásili, že příjemci nejvznešenější vznešenosti a největších darů od našeho Pána jsou povinni Mu sloužit a chválit Ho více než ostatní. Tuto chválu by měli neustále vzdávat myslí i slovy, bez ohledu na to, zda se vše děje dle jejich přání nebo nikoli. Tím dávají najevo, že uznávají dobrodiní a přízeň, které se jim od Boha dostávají, a ostatní národy si z nich vezmou dobrý příklad. Navíc Bůh usměrňuje mysl jejich poddaných, aby jim loajálně sloužili, vzdávali jim chválu a těšili je dobrem, které konají. A především, Bůh jim z tohoto důvodu uděluje dobrou odměnu na jiném světě. Nejednají-li tak, zakusí opak na tomto i na onom světě.