2-3: Vztah krále k sobě samému¶
[K.REVIZI]
Jaký by měl být král sám o sobě a zejména ve svých myšlenkách.
Člověk v sobě vlastní podle přírody tři věci: za prvé myšlení, jímž uvažuje o činech, které má vykonat; za druhé řeč, pomocí níž je vysvětluje; za třetí, skutky, jimiž vykonává co bylo naplánováno. Protože v předchozí hlavě jsme se zabývali tím, jaký má být člověk vzhledem k Bohu, chceme zde uvést, jaký má být člověk sám v sobě a ve svých myšlenkách. Vysvětlíme, co je to myšlení, proč se tak jmenuje, odkud pochází, jak by se mělo uskutečňovat a jakých věcí se má týkat, aby vedlo ke šťastnému výsledku. V každém zákonu této hlavy ukážeme, jaká škoda plyne z toho, když není prováděno tak, jak by mělo být.
Zákon 1: Myšlení¶
[K.REVIZI]
Myšlení je pozornost, s níž lidé zvažují věci minulé, přítomné a budoucí. Nazývá se tak proto, že jejím prostřednictvím člověk zvažuje všechny věci, kterým ve svém srdci věnuje pozornost.
Zákon 2: Zdroj myšlení¶
[K.REVIZI]
Odkud pochází myšlenka a jak by se měla uskutečňovat.
Myšlenka vzniká v srdci člověka a měla by existovat, nikoli se vztekem, ani s velkým smutkem, ani s velkou chtivostí, ani ukvapeně, ale s rozumem a měla by se týkat věcí, které přinášejí užitek a které mohou člověka uchránit před újmou. Mudrové prohlásili, že toho lze snáze dosáhnout, když král nutně chrání své srdce třemi způsoby. Za prvé by ho neměl zahrnovat chamtivostí nebo starostmi o to, aby dosáhl nadměrných a nevýhodných poct. Za druhé by neměl toužit po nepřiměřeném bohatství. Za třetí by neměl mít velké sklony k neřestem. Každý z těchto tří způsobů je vysvětlen dále v zákonech této hlavy, a to tak úplně, jak to definovali dávní mudrcové.
Zákon 3: Odsouzení chamtivosti¶
[K.REVIZI]
Král by neměl ve svém srdci toužit po nadměrných a nevýnosných poctách.
Král by neměl ve svém srdci toužit po přílišných a nevýnosných poctách, ale měl by se před nimi raději chránit, protože když je něčeho příliš, nemůže to trvat dlouho, a tím, že se zmenšuje a ztrácí, se mění ve zneuctění.
[FIXME] Takto získaná čest vždy způsobí svému vlastníkovi újmu, protože aby si ji pojistil, projeví horlivou snahu, která způsobí obtíže a velké výdaje a ztráta nabyté cti mu uškodí. [FIXME]
Co se toho týče, mudrcové prohlásili, že pro člověka není méně záslužné, když si ponechá to, co si měl, než aby získal to, co nevlastní, protože udržet cokoli závisí na moudrosti a získávání na náhodě.
Proto král, který si uchovává svou čest, takže ji neustále dává růst a není nikdy pošpiněna, a umí si udržet tu, kterou již má, aby ji neztratil kvůli něčemu, co si přeje, aby se mu dostalo do rukou, je považován za velmi inteligentního člověka, který miluje to, co mu patří, a chápe, jak toho využít ve svůj prospěch.
Ten, kdo takto jedná, bude na tomto světě chráněn Bohem, takže se mu na onom světě nedostane žádné potupy z rukou lidí a také na onom světě, takže nebude zneuctěn žádnými bezbožníky v pekle.
Zákon 4: Odsouzení lakoty¶
[K.REVIZI]
Král by ve svém srdci neměl toužit po nadměrném bohatství.
Král by neměl toužit po nadměrném bohatství, jen proto, aby ho mohl vlastnit, místo aby s ním činil dobro. Je přirozené, že ten kdo po bohatství touží proto, aby ho vlastnil, musí nutně páchat velké hříchy, aby je získal, a to se ke králi v žádném případě nehodí.
Světci i mudrcové se shodují na tom, že lakota je velmi špatná věc, neboť o ní pravili, že je matkou a kořenem všeho zla.
A kromě toho o ní pravili, že člověk, který dychtí a touží po shromažďování velkých pokladů bez účelu konat jejich prostřednictvím dobro, i když je může mít ve svém vlastnictví, není jejich pánem, nýbrž jejich otrokem, neboť mu chamtivost brání využít je způsobem, který by mu byl ku prospěchu.
O člověku tohoto druhu se říká je vinen lakomstvím, které Bůh považuje za velký a smrtelný hřích, a za vážný a zlý stav na světě.
Každý takto jednající člověk hřeší a tím více je jím vinen král, kterého Bůh potrestá za to, že špatně a lakomě nakládal s majetkem který mu udělil.
Zákon 5: Odsouzení neřesti¶
[K.REVIZI]
Král by se neměl oddávat přílišným neřestem.
Králi nesluší, aby se chtěl stát velmi neřestným, protože neřest má takovou povahu, že čím více ji člověk praktikuje, tím více ji miluje.
Z toho vzniká velké zlo, neboť snižuje intelekt a sílu srdce, a král musí nezbytně zanedbávat věci, které by měl dělat, kvůli rozkoším jiných, které jsou neřestné.
Když ji člověk navíc praktikuje hodně, nemůže od ní později upustit a osvojí si ji jako zvyk, takže se k ní přirozeně vrací.
Všechny výše uvedené věci, které pojednávají o ochraně srdce, se shodují se slovy, které řekl král Šalomoun, totiž že člověk by měl se všemožně snažil chránit své srdce, neboť z něj vychází život i smrt.
A náš Pán Ježíš Kristus pronesl výrok, který se s výše uvedeným výrokem shoduje. Židé se ho ptali, proč jeho učedníci nedbají příkazů zákona a neumývají si při jídle ruce. A on jim odpověděl, že mnohem více nedbají zákona ti, kdo jedí čistýma rukama, ale mají srdce plná hříchu. A dokázal jim spravedlivou úvahou, že jídlo neposkvrňuje ruce člověka tak, že by se musely umývat, ale že to dělají zlé myšlenky, které vycházejí ze srdce, odkud pochází všechny zlé skutky, jako například vraždy, krádeže, cizoložství a mnoho dalších zločinů.
Proto se král musí snažit, aby sám sobě činil dobro, a nesmí být příliš závislý na neřestech.
Neboť, jak pravili mudrcové, člověk nemůže dosáhnout dokonalosti bez velké péče, protože neřest je něco, co lidé přirozeně milují, a je milost umět se vyvarovat oddávání se neřestem, skrze které by se dopustil něčeho pro něj nevhodného.
Král je navíc nucen podstupovat starosti a strádání, aby udržel svůj lid ve spravedlnosti a v právu, a neměl by být natolik oddán neřestem, aby mu bránily ve výkonu jeho povinností. Zanedbává-li povinnosti kvůli tělesným potěšením, přivolá na sebe na tomto světě špatnou pověst a odpor a Bůh ho za trest na příštím světě postihne všemi možnými potížemi, protože se věnoval spíše sám sobě, než tomu, co Mu byl povinen prokázat.